Z osobních záznamů

Byl obyčejný den a já jsem si jako vždy běhal po ránu kolem kasáren s kolegy. Asi tak v půlce naší trasy se rozhučely sirény a bylo vyhlášeno nejvyšší nebezpečí. Ani nevím, co to bylo... Jedni tvrdili, že to byly rakety ...druzí zas že sem postupují vojska. Byli jsme ukryti v podzemním bunkru, takže jsme si mysleli, že jsme v bezpečí. 3 dny jsme tam dole přečkávali. Když jsme vyšli tak bylo všechno kolem nás zničeno. Pobrali jsme poslední zásoby munice, zbraní a výbavy. Pak se všichni rozprchli každý jiným směrem. Vyrazil jsem do mojí vesnice za rodinou. Když jsem přišel, nikdo nebyl doma. Jelikož jsem tušil, že to vypukne, měl jsem doma nachystanou kompletní protichemickou výbavu, kterou jsem hned sbalil a vydal se do slavné zóny... do Černobylu. Žil jsem tam tři čtvrtě roku a zkoumal jsem vše co se tam dělo. Opravdu toho nebylo málo. Byla to jedna z mých nejnebezpečnějších dovolenek, na kterých jsem byl... No jestli se Afghánistán počítá jako dovolená. Po zdlouhavé náročné cestě jsem se nakonec vrátil zpátky a po nějaké době jsem se setkal se svým starým kamarádem. Byli s ním nějací lidi v bílých pláštích. Vysvětlil mi, že je to výzkumná jednotka korporace R.A.G, který tady prováděl nějaký výzkum. Jaký, to netuším. Přijali mě mezi sebe, a... No hlavní bylo, že jsme měli pořád munici a jídlo. Pohodlně jsem mezi ně zapadl a po nějaké době nás vyslali na misi.